Adam vyhrál mistrovství světa v lezení na obtížnost i boulderingu, jako první přelezl cesty o obtížnosti 9b+ a nedávno se mu podařilo během osmi dní zdolat nejtěžší bigwallovou stěnu světa Dawn Wall. Dle mého oplývá stejnou genialitou pro svůj sport, jako měl například Emil Zátopek, nebo má Jaromír Jágr. Nahlédněte do světa Adama Ondry a přečtěte si rozhovor s tímto mladým mužem, který byl zrozen k lezení. 

---

První část rozhovoru s Adamem najdete ZDE.

---

Co ty a strach? Pociťuješ ho ještě?

Při normálním sportovním lezení nebo lezení na stěně, kdy vím, že mě jistí člověk, který to umí tak – je mi to skoro líto – ale nemám. Mám rád adrenalin. Ten bezpečný. V hloubi duše člověk ví, jak je vysoko, ale když se mi v podstatě nemůže nic stát, tak to je pro mě takové příjemné lechtání. Je to už rutina, lezu tak často a dlouho, že strach nevnímám. Adrenalin pak pociťuji při cestách, které jsou objektivně i trochu nebezpečné a tam už jde o to zhodnotit, jestli je riziko ještě akceptovatelné, nebo ne. Takové nebezpečnější cesty lezu ale zřídkakdy. To byl třeba Dawn Wall, kde jsem teď byl. Tam nejsou některé délky dobře odjištěné, nebo nejsou stoprocentně spolehlivé. Člověk si to musí odjišťovat sám. Musel jsem použít úsudek: „Jo, tak tohle je asi dobré jištění“, nebo „No tohle jištění je jenom tak na oko, člověk by do toho spadnout neměl.“ Musím zhodnotit rizika. Jestli si věřím a jak nebezpečný by byl případný pád. Třeba lezení úplně bez lana mi přijde jako riziko, které už nejsem ochoten akceptovat, protože to není něco, co člověk může stoprocentně ovlivnit. Člověk může být silný, jak chce, ale neovlivní, jestli se nějaký chyt nebo stup vylomí.

To jsi mi nahrál, protože jsem se chtěl zeptat na tvůj názor na Alexe Hannolda, který je právě známý díky sólo-lezení (lezení bez jištění).

Myslím, že free sólo je hodně osobní věc a pokud člověk nepociťuje touhu si nějaký nádherný kus skály vylézt tím nejčistějším způsobem, tak to asi nemá smysl. Já jsem zatím nikdy tu touhu nepocítil a myslím, že ani nepocítím. Alex to podle mě dělá z těch dobrých důvodů. On cítí tu touhu a je ochoten podstoupit riziko. Asi to dělá kvůli tomu, že si nemůže pomoct, protože ho láká zažít ten pocit být tam nahoře naprosto bez jištění. Věřím, že je to naprosto skvělé, ale nechci za to platit tu nejvyšší cenu. On ochoten je.

Vzpomínáš si ty osobně na nějakou situaci, kdy sis řekl „tak teď to bylo o fous“? Že se ti třeba vytrhla nějaká skoba nebo něco podobného?

Na Dawn Wallu jsem se rozhodně bál. Většinou jsem v těch kritických místech nikdy nespadl, ale někdy to bylo blízko. Kdybych spadl, tak by to pravděpodobně nebyl fatální pád, ale nějaká zlomená noha tam asi hrozila.(Autor fotografie: Pavel Blažek)

Ještě bych se rád vrátil k té nervozitě před závodem. Říkal si, že se snažíš navodit si stav mysli, kdy se ti dobře leze, máš třeba ještě nějaké další techniky, které používáš?

Ono je také důležité, že čím více člověk před závodem trénuje, čím víc tomu řekněme obětuje, tak to mu může pomoci a zároveň uškodit. Když víš, že jsi natrénovaný, cítíš se v dobré formě a měl bys lézt dobře a mít na vítězství – tohle tě může psychicky uklidnit, ale zároveň to může vytvořit i tlak. Cítíš, že to, co jsi natrénoval, musíš v tom závodě využít. Důležité je si toho všimnout a pracovat s tím.

Ty zažíváš oba pocity?

Určitě ano.

A jak pracuješ s tím, když nastane ta druhá situace a cítíš spíš ten tlak?

Představuji si, že to není závod, ale jenom další trénink a když jdu do té cesty, tak se na ni snažím těšit. Hodně mi pomůže, když přijdu na prohlídku a vím, že ta cesta je můj styl a líbí se mi. Jsou tam zajímavé pohyby, líbí se mi některé chyty a těším se, až si na ně sáhnu.

Co když se ti ta cesta nelíbí?

V opačném případě, když si při pohledu na tu cestu řeknu: „No tak to postavili pěknou blbost“, je samozřejmě o to těžší se soustředit.

Další věc, co mě fascinuje je, jak jsi říkal, že když máte závody a oni vás tam nechají nějaký čas si prohlédnout cestu, tak ty už v hlavě vidíš, jak ji polezeš?

Neříkám, že to vidím vždy. Za těch šest minut se snažím hlavně zapamatovat si, kde jsou chyty, stupy a jištění. Potom jdu zpátky do izolace a často až tam potom vymýšlím, jak do toho chytu jít. Někdy to ještě konzultujeme spolu s ostatními závodníky, což se může zdát, jako že svůj recept odtajňuji rivalům, ale stejně je to pak na okamžitých rozhodnutích každého z nás. Navíc zezdola to mnohdy vypadá jinak, takže se stává, že musím své plány při lezení měnit. Před samotným lezením mám jednu variantu, kterou to chci lézt a kterou si tu cestu několikrát prolezu v hlavě. Je to živá vizualizace. Přesně vidím, jak se do kterého kroku natočím, kde se zajistím a tak dále.

Vidíš to jakoby ze svého pohledu?

Ano, jako by mi někdo dal 3D brýle. Potom, při samotném lezení, když je třeba nějaký chyt, kde odpočívám, tak se zároveň naprosto instinktivně kouknu nahoru a jiná perspektiva mně může říct, že určité místo, které jsem měl ze země rozhodnuté lézt určitým způsobem, se najednou ukáže jako jiné. V tom případě naprosto automaticky svoje rozhodnutí změním. Je určitě důležité nedržet se té své metody, kterou má člověk vymyšlenou na zemi, striktně, ale být dostatečně flexibilní ji v průběhu změnit. A když už k té změně dojde, musíš se rozhodnout rychle a zároveň si být jistý, že to rozhodnutí je správné. Pochybnosti rozhodně nepomůžou. Shrnul bych to asi takto: rozhodnout se rychle a správně a i když to rozhodnutí není správné, tak věřit, že správné je. Často není řešení jenom jedno. Některé může být nejlepší, ale to neznamená, že to druhé je špatné a neproveditelné. Často lézt tím druhým nejlepším řešením je lepší, než se tam dalších pár sekund zaseknout.

To jsme zase u té intuice.

Tak tak.(Autor fotografie: Pavel Blažek)

Co děláš mimo lezení? Jak relaxuješ?

Těch zájmů není moc. Když nelezu, mám nějaké povinnosti vůči sponzorům, odpovídám na e-maily a tak dále. Když už pak nějaký čas vyšetřím, velmi rád ho prožiji s přítelkyní, která mimochodem také leze, takže alespoň to můžeme kombinovat a být spolu i na tréninku. A čas od času si něco pěkného přečtu.

Co rád čteš?

Asi nikoho nepřekvapí, že čtu i knížky o lezení. Cítím, že je to do určité míry moje povinnost se o lezení zajímat co možná nejvíce, protože se mě často ptají novináři na názor na různé cesty, a když nejsem v obraze, tak to beru jako svoje selhání (smích). Ale přečtu si i nějaký román. Mám rád knížky, které nejenom baví, ale kde se člověk i něco dozví. Hodně mě zaujaly knížky například od Jareda Diamonda, třeba Kolaps, nebo Guns, Germs, and Steel. Díky nim jsem začal věci vnímat jinak. Rozebírá například otázku, proč je euroatlantická civilizace tak vyspělá a proč se nevyvinula někde v Africe a tak podobně. Vážím si toho, že mám obrovské štěstí a díky lezení jsem procestoval téměř celý svět, snad i něco vím a díky takovéto četbě mohu své chápání světa ještě prohlubovat. Já si myslím, že by člověk měl být trošičku renesanční osobností a zajímat se tak nějak o všechno. Nezaobírat se jenom svojí jednou úzce specializovanou činností. Považuji to i trošku za problém dnešní civilizace. Pak mě udivuje, jak takový člověk, který napsal tyto knihy, může vůbec mít přehled o tolika oborech, o kterých píše. Nejvíc inspirující jsou pro mě právě lidé s obrovským záběrem.

Pojďme krátce k Dawn Wallu, který jsi před nedávnem úspěšně vylezl. Ty jsi předtím měl nějaké zkušenosti s lezením „bigwallů“?

Nějaké více-délkové cesty jsem lezl, ale bylo to maximálně do 600 metrů a všechny jsme vylezli za den. Takže nikdy žádný bigwall, kde bych byl více dní na stěně. Hlavně jsem neměl příliš zkušeností s tím vlastním jištěním. Většina cest, které jsem lezl, byla vždycky dobře „vynýtovaná“. Často třeba byly ty nýty sice daleko od sebe, ale mezi tím se žádné vlastní jištění založit stejně nedalo. Tohle jsem se musel naučit za pochodu až na Dawn Wallu.

To je neuvěřitelné. Co tě k ní tedy táhlo, že sis vybral zrovna tuhle cestu, která je pravděpodobně nejtěžší na světě, když jsi v tom neměl až tak velké zkušenosti?

Bylo asi troufalé, vzhledem k tomu, že jsem neměl moc velké zkušenosti s bigwallem, že jsem si vybral zrovna ten, který je na světě vůbec nejtěžší (smích). Ale zase jsem důvěřoval svým vlastním lezeckým schopnostem a výkonnosti. Teoreticky jsem věděl, že ta nejtěžší délka je, v uvozovkách jenom 9a, kterých jsem na nižších skalách vylezl už hodně a měl bych to zvládnout i s tím horším jištěním, únavou z předcházejících délek a i s tím, že to možná bude lezecký styl, na který nejsem úplně zvyklý. Spíše lezu v nějakých větších převisech a tohle bylo naopak kolmé a bylo to hlavně o tom najít správný balanc. Hrubou silou si na Dawn Wallu člověk moc nezaleze, protože tam jednoduše nejsou chyty, za které člověk může zabrat. Ty chyty jsou tak malé, že pozice těla a nohou musí být dokonalá, aby ten malý chyt zabral.

Já jsem viděl fotky, na kterých se držíš snad jenom za články na prstech?

Některé chyty byly jako žiletky, takže jsem se tam držel asi za pětinu prvního článku.

V případě, že tam jsou takovéto chyty, musel jsi mít vyzkoušenou naprosto přesnou polohu jak tam stát, je to tak?

Ano, je to o předchozí práci v jednotlivých sekvencích, kdy tam člověk dvě hodiny visí a zkouší si jednotlivé pozice těla. Pak už jsem věděl přesně co dělat a „jenom“ jsem při tom samotném přelezu musel provést a spojit jednotlivé kroky dohromady do nějakého souvislého, kontinuálního a efektivního přelezu.(Autor fotografie: Pavel Blažek)

Já jsem El Capitána viděl jenom na fotce a už z toho mi to přijde jako obrovský, famózní kolos. Zajímalo by mě, co sis říkal ty, když jsi pod ním poprvé stál?

Spadla mi brada (smích). El Capitan je nejúžasnější v tom, že to je asi nejpřístupnější bigwall na světě. Člověk se projede po silnici, zaparkuje, jde 10 minut lesíkem, udělá pár kroků na louku pod El Capitana a má ho v podstatě na dosah. Často je to tak, že čím vyšší stěna, tím je někde víc mimo civilizaci, kam se musí jít několik hodin nebo dní. A tím, že je tak perfektní, tak dokonalá a zároveň v civilizaci, láká samozřejmě spoustu lidí.

Byli jste v Yosemitech měsíc, během kterého jste trénovali a zkoušeli jak lézt jednotlivé sekvence.  Kdy byl ten okamžik a rozhodl ses, že teď je ten správný čas na to vyrazit?

Byla to víceméně kombinace toho, že jsem cítil u všech délek, kde jsem měl v hlavě nějaké otazníky, že vím, co přesně dělat. Většinu z nich jsem i vylezl. Zároveň hrála důležitou roli i předpověď počasí. Ta bylo asi nejdůležitější. První měsíc, kdy jsme tam byli, bylo na samotný přelez příliš teplo. Potom byla perioda, kdy jsme věděli, že první dva dny ostrého výstupu bude teplo, ale spoléhali jsme na to, že lehčí první délky i přes to nějak vylezu. Třetí den měla přijít krátká dešťová přeháňka a to jsme měli naplánovaný den odpočinku a pak, že přijdou tři opravdu chladné dny, které byly na lezení klíčových délek ideální. Kdyby bylo teplo jako ty první dva dny i ten čtvrtý,  kdy jsem lezl tu nejtěžší délku, nevylezl bych ji. Počasí hrálo zásadní roli.

Jaké to je být osm dní ve skále? Bez možnosti se projít, pořádně protáhnout? Působilo to nějak na tvou psychiku?

To, že se člověk nemůže projít, je asi to nejhorší. I třeba vzhledem k regeneraci. Můžeš jenom ležet, relativně nepohodlně sedět a maximálně udělat dva tři kroky na polici, která je cca třicet centimetrů široká.

Působilo to na tebe nějak negativně?

Psychicky určitě ne. Vadilo mi to hlavně v tom, že i když jsem měl den odpočinku, tak jsem samozřejmě nezregeneroval tak dobře jako dole v údolí. Ale jinak jsem si to spíš užíval. Je parádní snídat a koukat se 500 metrů dolů do údolí. Těch osm dní už je jistě hodně, a když jsem potom slezl dolů, byl jsem úplně vyřízený. Nejen ze samotného lezení, ale právě i z toho pobytu ve stěně. Za celou dobu jsem si ani nemohl sundat sedák.(Autor fotografie: Pavel Blažek)

Asi jsi na to odpovídal už milionkrát, ale musím se tě zeptat na tu čtrnáctou délku, kde jsi měl největší problém. Co se tam stalo?

Psychicky jsem totálně vybouchl. Čtrnáctá délka je hodně těžká, ale relativně krátká, má maximálně osmnáct metrů. Takže i když člověk spadne na konci, tak se tolik neunavil a nemusí lézt znovu třeba padesát metrů. Jsou na ní tři těžká místa. To první je nepříjemné, ale předtím, v průběhu nacvičování, mně moc problémy nedělala. Při samotném výstupu jsem se ale usmekl jednou, usmekl jsem se podruhé – a to už jsem si říkal, že to snad není možné, potřetí se to snad stát nemůže – nakonec jsem se tam usmeknul šestkrát. Tyhle neúspěchy se mi dostaly do hlavy. Jsou zde hodně špatné stupy a je třeba dávat ruce a nohy velice přesně. Jenomže když se přehnaně soustředíš na to, abys tam tu nohu dal úplně přesně, tak se stane naprostý opak – dáš tam tu nohu špatně. Pak se na ni navážíš a ona smekne. Totálně jsem psychicky vybouchnul a nedokázal se soustředit. Nakonec, na sedmý pokus, se mi nějak podařilo dostat se přes toto první klíčové místo, ale spadl jsem v posledním kroku, protože ty předcházející pokusy mě hodně vyčerpaly.

Co tedy potom pomohlo?

Bylo těžké uvěřit tomu, že by to mohlo být jinak. Když jsem nad tím přemýšlel racionálně, říkal jsem si, že už budu unavenější, kůže nebude tak perfektní, podmínky budou asi úplně stejné, proč by to ten další den mělo vyjít? Pomohlo mi, že jsem byl v kontaktu s rodinou, s přítelkyní a s trenérem. Ti mě utvrdili v tom, že problém byl hlavně psychický a že fyzicky na to mám. Následující pátý den jsem to pak bral méně vážně. Předtím jsem se snažil víc se uzavírat do sebe, více si v hlavě představovat jak to polezu. Ten  pátý den jsem to řešil méně -a to pomohlo.

Pátý den si to vylezl hned na první pokus?

Ano. A v podstatě v pohodě.

Já vím, že to asi nejde úplně popsat, ale jaké to bylo, když jsi Dawn Wall vylezl?

Popravdě jsem měl největší radost po vylezení čtrnácté a hlavně i patnácté délky, která je taky hodně těžká a vylezl jsem ji také pátý den. Tehdy to ze mě všechno spadlo a začal jsem věřit, že už to nějak dolezu. Po vylezení dvacáté první délky, kdy více méně končí jakékoliv obtíže, jsem cítil zase takovou další úroveň radosti. Tehdy jsem věděl, že pokud bude přát počasí, tak už to musím dokončit. Zbývalo jedenáct dalších délek a po každé vylezené jsem si říkal, že je to blíž a blíž. Bylo to takové postupné. Na samotném vrcholu to nebyla klasická radost, že bych vyřvával a jásal navenek, ale spíše vnitřní. Celkový mír v duši. Možná to bylo způsobené i tím, že samozřejmě po těch osmi dnech už jsem toho měl plné brýle, takže na nějaké velké veselení už ani nebyla energie. Ale ta vnitřní radost byla hodně intenzivní.(Autor fotografie: Pavel Blažek)

A čekal jsi to už při samotném plánování, že čtrnáctá a patnáctá délka budou ty nejtěžší, nebo jsi tam měl ještě nějakou jinou?

Ano čekal jsem to už předem. Dále jsem se bál i desítky, která se ukázala být taky docela komplikovanou, ale v téhle délce jsem měl dost štěstí.

Po tom, co jsi vylezl Dawn Wall, se o tebe spustil velký mediální zájem, dělal jsi rozhovory pro všechna významná média, byl jsi nominovaný do sportovce roku. Jak to zvládáš?

Sám jsem překvapen, že až Dawn Wall přinesl takovou českou popularitu. Předtím mi často připadalo, že jsem byl známější v zahraničí než tady doma. A jak to zvládám? Je třeba balancovat, aby toho nebylo moc. Pokud bych se věnoval jenom mediálním povinnostem a nevěnoval bych čas tréninku a lezení, tak bych se neposouval dál. Bylo dobré, že tenhle mediální humbuk proběhl hned po návratu z Yosemmit, kdy jsem měl stejně naplánovanou pauzu. Na jednu stranu je to určitě příjemné. Hlavně cítit to, že dokážu ostatní inspirovat. Ale co si třeba neužívám je, že už na ulici nejsem tak anonymní jako předtím.

Jaké jsou tvoje další projekty?

Letos se chci věnovat zase kratším cestám, jenom jednodélkovým. Mám velký projekt v Norsku, který by mohl být obtížnosti 9c. Na ten mám tak nějak celou sezonu. Teď na něj trénuji, v dubnu/květnu tam začnu jezdit a uvidíme (smích).

Co závody?

MS je jenom jednou za dva roky, takže letos se ani závodům věnovat nebudu a pojedu jenom na ME.

Adame, moc ti děkuji za rozhovor. Bylo mi velkým potěšením.

Také děkuji.

---

Pokud chcete být informováni o dalších rozhovorech s lidmi, jejichž příběhy stojí za to znát, sledujte FB stránky Poutník po myšlenkách.