Adam vyhrál mistrovství světa v lezení na obtížnost i v boulderingu, jako první přelezl cesty o obtížnosti 9b+ a nedávno se mu podařilo během osmi dní zdolat nejtěžší bigwallovou stěnu světa Dawn Wall. Dle mého oplývá stejnou genialitou pro svůj sport, jako měl například Emil Zátopek nebo má Jaromír Jágr. Nahlédněte do světa Adama Ondry a přečtěte si rozhovor s tímto mladým mužem, který byl zrozen k lezení.

Ahoj Adame, nedávno jsem četl výrok Reinholda Messnera, který tě označil za v současnosti nejlepšího skalního lezce na světě. Jaké to je slyšet takovou poklonu od takové legendy?

Je to určitě velká pocta. Když se tehdy stal prvním člověkem, co vylezl všech 14 osmitisícovek, byl také považován za nejlepšího horolezce, tak doufám, že se v tom vyzná (smích). Ne, určitě se v tom vyzná. Stále se jak horolezectví, tak skalnímu lezení sám věnuje a  zajímá se o ně. Je to pro mě obrovská pocta. Od takové osobnosti asi největší. Sám jsem se s Reinholdem setkal před několika lety a bylo to velice zajímavé.

Jaký je jako člověk?

Přátelský, sympatický. Nechci být příliš naivní, ale já se celkově v lezecké společnosti cítím dobře. Naprostá většina lezců je sympatických a v pohodě a dá se s nimi normálně bavit. Paradoxně většinou platí, že čím jsou lepší, tím jsou i sympatičtější a přátelštější.

Rád bych na tento výrok Reinholda Messnera navázal a zeptal se tě, jestli jsi někdy přemýšlel nad tím, proč zrovna ty jsi ten nejlepší na světě? Nemyslím tím, že jsi vylezl cesty obtížnosti 9b+, Dawn Wall a vyhrál jsi MS, to jsou fakta. Mám na mysli, co tě dělá tím, kdo dokáže tohle všechno zvládnout?

Určitě. Mnohokrát. Mám rád takovéto neotřelé, zajímavé otázky, které mě nutí přemýšlet. Ale abych řekl pravdu, nikdy jsem nepřišel pouze na jednu věc. Myslím si, že je to spíše kombinace více faktorů. Základ asi byl, že jsem se narodil do lezecké rodiny. Už jako malý jsem si hrál na skalách, plácal jsem si bábovičky a koukal se na rodiče, jak lezou. Přirozeně jsem začal chtít lézt taky. Další věcí je, že jsem cílevědomý. Pro mě je lezení samozřejmě zábava, ale lézt pořád jen tak na pohodu by mě nebavilo. Potřebuji výzvy. To, že mám nějaký projekt nebo chci vyhrát určité závody, mě motivuje trénovat. Čím těžší cesty lezu, tím mi to v danou chvíli připadá zajímavější. Když přijdu do nějaké oblasti a vidím dvě cesty, tak ta těžší se mi líbí mnohem víc. A proto chci trénovat, abych měl možnost si tu těžší cestu vylézt. Lezení pro mě není jen o tom, že trénuji na závody, abych porazil své rivaly. Proč si myslím, že budu mít vždycky motivaci se posouvat, jsou hlavně výzvy na skalách, kde stojím přímo proti samotnému přírodnímu výtvoru, a ne proti jinému člověku. Jestli je ta cesta nejtěžší na světě, nebo ne, už je druhotné.(Autor fotografie: Pavel Blažek)

Jaký byl tedy tvůj lezecký vývoj?

Začal jsem lézt, protože jsem to viděl všude okolo. Je to tak dávno, že si to přesně nepamatuji. Ze začátku jsem se spíše jen houpal na laně, pak to přešlo do lezení. První mohlo být asi ve čtyřech letech. Potom jsem přirozeně jel na první závody, kde jsem dostal pohár a chtěl jsem mít další. Chtěl jsem si je skládat na poličce nad postelí. Tohle pro mě byla někdy v sedmi letech největší motivace. Ale asi za dva roky, když už jsem začal vyhrávat většinu závodů, jsem tuhle soutěžní motivaci trochu ztratil. Už to nebylo to hlavní. Chtěl jsem se posouvat na skalách. Postupem času jsem také pochopil, že ne všichni lidi na světě lezou, což jsem si do šesti let myslel. Opravdu všichni naši známí byli lezci. Tehdy jsem si uvědomil, že lezení je možná trochu speciální sport a zároveň jsem na něj asi talentovaný, jak jsem měl možnost vidět na závodech. Současně mě moc bavilo jezdit po soutěžích, po skalách, vidět nová místa a v ten moment jsem si řekl: „Já chci lézt“. A byl jsem totální „magor“. Nejradši bych lezl pořád. Jít na stěnu pro mě tehdy nebyl trénink, ale zábava. Samozřejmě bych byl zklamaný, kdyby se to vyvíjelo nějakým jiným směrem, že bych třeba nelezl tak dobře, jako lezu teď, ale já jsem zároveň už v těch osmi letech stoprocentně věřil, že jednou budu tam, kde jsem teď. Že se lezením budu živit a že budu minimálně jedním z nejlepších.

Od osmi let jsi věděl, že se budeš věnovat profesionálně lezení?

Ano, byl to můj sen, kterému jsem naprosto věřil. Což byl asi rozdíl i mezi mým častým tréninkovým partnerem Martinem Stráníkem, který byl o tři roky starší. Lezli jsme podobně, ale on tomu nikdy naplno nevěřil. To byl pravděpodobně zlom, který rozhodl, že dneska jsem tam, kde jsem. Martin má také nějaká umístění na světových pohárech, ale myslím si, že s jiným nastavením mysli by byl dneska ještě dál.

Bereš jako výhodu, že tvoji rodiče lezli?

Určitě bylo štěstí, že jsem se narodil do lezecké rodiny, měl jsem plnou podporu a jezdili jsme často do skal. To, že jsem začal v tak raném věku, považuji za hlavní důvod, že se mi vyhnula zranění. Výkonnost se zvyšovala postupně. Když někdo začne lézt v patnácti letech, je celkem snadné se rychle zlepšit, ale prsty a klouby na to nejsou zvyklé a může dojít k různým zraněním. Tím, že mně se úroveň zvedala postupně, šlachy měly čas si zvyknout na tu obrovskou zátěž. Ale to, že jsem se narodil do horolezecké rodiny, nebylo všechno. Znám spoustu dětí, co měly nebo mají v podstatě ty samé podmínky, ale lezení je nebavilo tak jako mě, nebo je do toho rodiče nutili a nemělo to stejný efekt.

Měl jsi od začátku nějakého trenéra, nebo tě trénovali přímo rodiče?

Rodiče rozhodně nikdy nebyli mými trenéry. Může to znít zvláštně, ale já jsem si už odmala chtěl lézt po svém. A kdyby mi rodiče řekli: „Hele, teď dělej tohle a teď tohle“, to by se mi vůbec nelíbilo. Už tehdy jsem byl individualista. Může se zdát divné, že už jsem v takto raném věku přemýšlel nad tréninkem, který ze začátku často asi nebyl nejefektivnější, ale spíše metoda pokus – omyl. Ovšem poté, co jsem si něco naposlouchal a načetl, to dlouhou dobu fungovalo velmi dobře.

Takže jsi byl trenérem sám sobě?

Přesně tak. Trenéra mám až poslední tři roky.(Autor fotografie: Pavel Blažek)

Jak vypadá tvůj trénink? Je v něm jenom lezení, nebo do něj zapojuješ i něco jiného, třeba posilovnu atp.?

Řekl bych, že 60 % je samotné lezení. K tomu nějaký specifičtější trénink, třeba na campus boardu, což je dřevěná deska, na které jsou lišty či jiné druhy chytů v určité vzdálenosti. A leze se tam bez noh – je to vlastně něco mezi posilovnou a lezením. Dále cvičím na TRX s vlastní váhou a samozřejmě nějaký strečink. Občas běh či nějaké jiné kardio cvičení.

Je pro tebe rozdíl, když lezeš na závodech na stěně a musíš porazit své „soupeře“ nebo když lezeš na skalách a „zápasíš“ s přírodou?

Pro mě jsou závody čistě sport. Lezení na skalách je sport a zároveň životní styl. K závodům přistupuji zodpovědně, mám tréninkový plán, tréninkový režim, a když se rozhodnu, že na nějaké závody pojedu, tak k nim směřuji veškerý trénink a všechno podřizuji tomu jednomu dni. Jedu tam samozřejmě porazit ty ostatní, ale při samotném lezení je na danou chvíli soupeřem ta cesta. V tomhle je to podobné skalnímu lezení.

V jednom rozhovoru jsi říkal, že to, čím vynikáš, je tvůj lezecký mozek. Co to znamená? Co si pod tím můžeme představit?

Lezení je obrovský multitasking. Hlavně, když jde o takzvané on-sight, což je cesta, kterou jsem nikdy před tím nelezl, ani o ní nemám žádné informace. Tímto stylem se leze především na umělých stěnách na závodech. Zavřou nás do izolace, profesionální stavěči pro nás speciálně postaví úplně novou cestu, pak nás vypustí a máme šest minut na její prohlídku. Musíme si ji umět zapamatovat, vymyslet jak jít do kterého chytu, jaké jsou ideální pozice, kde se cvaknout do karabin atd. Těch rozhodnutí je obrovské množství. Musím se rozhodnout, jestli mám jít do tohoto chytu levou, nebo pravou. Mám si nechat nohu dole, nebo nahoře? Mám si teď půl sekundy vyklepat ruku, nebo mě to unaví? Mám se cvaknout teď, nebo až o krok dál? Kdyby na to měl při samotném lezení jít člověk racionálně, tak ztrácí strašně moc času. Při lezení je velice důležité jakési flow. Teď nemyslím mentální stav, který je také důležitý, ale jakási lezecká kontinuita. Nebo bych to spíš charakterizoval jako efektivitu. Pro mě je většinou efektivní lézt rychle, jednoduše, aniž bych se kdekoliv zastavoval. Abych téhle plynulosti dosáhl, nechávám všechna rozhodnutí na jakousi intuici – na ten lezecký mozek – který, neříkám, že se vždycky rozhodne správně, ale podle mě se nejpravděpodobněji rozhodne správně. Někdy pouze z obhlídky nejde přesně poznat, jak správně má být sekvence provedena. Často dolezu do chytu, kde vím, že ten následující je snad dobrý a snad si můžu dovolit tam skočit. Tak neztrácím čas a prostě tam skočím. Spoléhám na to, že ten chyt je dobrý. Když náhodou moje intuice selže a ten chyt je špatný, mám smůlu. Ale pokud chci na závodech vyhrát, musím riskovat. Kdybych lezl opatrně, tak nikdy nemůžu vyhrát. Mohl bych být třeba třetí, ale moje výkonnost není, v porovnání s ostatními, o tolik lepší abych je tímto stylem dokázal porazit. Kdyby se porovnala jenom čistá výkonnost, tak bych asi nevyhrál nikdy. Získávám právě tím, že se v cestě umím hýbat a dělat správná a rychlá rozhodnutí.

(Finálová cesta na MS 2016. Zdroj: www.youtube.com)

Co pro tebe vůbec je lezení?

Lezení je naprosto prodchnuté celým mým životem. Ovlivnilo mě v tolika směrech a tolikrát mi i pomohlo, že těžko říct. Můžu nacházet různé důvody, proč lezu, ale kdybych měl odpovědět, co je pro mě lezení, tak je to v podstatě můj život a zároveň zdroj toho, proč vedu šťastný život.

Vím, že je to hodně hypotetická otázka, ale přemýšlel jsi někdy nad tím, co bys dělal, kdybys nelezl?

Samozřejmě nemá smysl nějak spekulovat, ale myslím si, že kdyby moji rodiče nelezli, tak bych se i tak, dříve nebo později, k lezení stejně dostal. Od malička mě táhlo. Pořád jsem po něčem lezl a lákalo mě vidět svět z výšky. Co vím stoprocentně, určitě by ze mě nebyl fotbalista nebo něco podobného. Na míčové sporty jsem extrémně netalentovaný (smích).

Je něco, co jsi musel lezení obětovat? Čeho bys litoval?

Nedá se říct přímo obětoval, ale když jsem chtěl lezení kombinovat zároveň se školou, tak to bylo určitě hektické. Bylo to občas složité možná už na základní škole a potom hlavně na gymplu, kdy jsem často byl dlouhé týdny někde v zahraničí, potom jsem musel rychle dohánět učení a do toho trénovat. Zábava s kamarády po škole u mě neexistovala. Ale vždycky je něco za něco a já toho rozhodně nelituji, protože to, co jsem zažil s lezením, mi to plně vynahrazuje. Co se týká odříkání si – myslím, že vždy je zdravá hranice toho, co je dobré, a co ne. Dát si nějaký dort nebo dvě skleničky vína lezení sice nijak nepomůže, ale zase kdyby si to člověk měl odříkat každý den v roce, tak je to podle mě na škodu. Stejně to máš v hlavě a pak to o to víc cítíš v situacích, kdy jde do tuhého. O to větší tlak to pak může vyvolat a o to těžší právě může být dostat se do požadovaného psychického stavu a koncentrovat se. Myslím si, že platí všeho s mírou. Nemá smysl sportu obětovat úplně všechno.(Autor fotografie: Pavel Blažek)

Ty lezeš ty nejtěžší cesty na světě, které před tebou vylezlo buď pouze pár lidí, nebo vůbec nikdo. Co tě pohání posouvat hranice pořád dál?

To, že  tam ty cesty jsou (smích).  Dám příklad – třeba jeskyně v Norsku na Flatangeru, tam kde jsem vylezl první cestu 9b+ Change. Hned další rok jsem navrtal další čtyři projekty a minimálně dva z nich jsou úplně úžasné, ale ještě se mi nepodařilo je vylézt. A to, že tam jsou, že jsou navrtané a připravené mě prostě provokuje (smích). Nechci je tam nechat jen tak.

Tohle hledání a zkoušení nových, obtížných cest musí být spojeno s množstvím pádů. Jak to na tebe působí. Nemáš někdy chuť se na to vykašlat?

Než takovou cestu vylezu, tak spadnu třeba stokrát.

A jak to bereš? Neztrácíš motivaci?

Jak kdy. Když vidím kontinuální progresi, je to samozřejmě psychicky daleko snazší. Pokud člověk spadne dvacetkrát v tom samém kroku a necítí alespoň, že tam dolezl čerstvější, je to těžší. Při lezení těch nejtěžších cest většinou trvá třeba dva týdny, než najdu všechny finty a vím jak na to. Je tam takzvaná svalová paměť. Svaly už si ty kroky zapamatovávají.  Tělo v těžkém kroku přesně ví, jakým svalem na zádech zabrat, abych třeba nezapojoval jenom ruce. Funguje to logicky tak, že čím větší komplex svalů na těle zabírá, tím se samozřejmě méně unavuji. Myslím, že jsem v tomhle směru talentovaný a zapamatovávám si to rychle, takže po těch dvou týdnech zjistím, jestli v ten moment na tu cestu mám, nebo ne. Někdy třeba zjistím: „Aha, teď už to mám vyladěné, ale potřebuji být ještě trochu silnější“. Vím, že musím potrénovat a vrátit se lepší. Některé cesty jsou ale takové, že se vrátíš, podaří se ti vylézt o krok dál, ale pak zjistíš, že ten další krok je taky těžký a proces se opakuje (úsměv). Když ty kroky děláš samostatně, sedneš si do  lana, vyklepeš pět minut ruce, tak se to zdá lehké. Problém nastává, když to lezeš celé a tělo se unavuje. Vždycky je to velice zajímavý proces. Může se možná zdát, že je to nuda. Ta cesta má většinou jenom čtyřicet až padesát kroků, které lezu stokrát dokola. Ale z mého pohledu je krásné, že každá cesta je jiná, každý krok je jiný, každý chyt je jiný. To mě na tom baví. I v té jedné stejné cestě můžu neustále vymýšlet nové „vychytávky“.  Může to být třeba to, že nakonec zjistím, že je efektivnější se v některém kroku na půl sekundy zastavit a proklepat třeba pravou ruku a to mi pomůže o 10 kroků dál, kdy bude trošku čerstvější. I když zrovna proklepnutí je náročné a unaví mi to levou ruku, která ale po zbytek nemusí být tak důležitá. Je to hodně i o tom, že člověk spadne a dlouho nad tím přemýšlí. Probíhá sebereflexe, jako co jsem udělal špatně, kde by se něco dalo zlepšit a tak dále. Nebo co třeba potřebuji potrénovat, až se vrátím domů.(Autor fotografie: Pavel Blažek)

Zaujalo mě, jak jsi říkal, že cítíš, jaké jednotlivé svaly zapojíš, musíš dobře cítit své tělo.

Jasně. Teď jsem v kontaktu s jedním fyzioterapeutem, panem Čumpelíkem, a ten mi otevřel oči, jak je to důležitá věc. Naprostá většina lezců nad tím ale přemýšlí minimálně. Buď tam přirozený, správný pohyb je, nebo to vidí tak že – „neudělám krok, musím být silnější“ – ale nevidí, že je možnost udělat to trochu jinak. Což neznamená jenom tím, že polezu naopak rukama, ale že se do toho kroku „našteluji“ tělem jinak a nebude zabírat jenom ruka, ale i záda. V tomhle si myslím, že je lezení podobně technická disciplína jako třeba hod oštěpem a tak podobně. Je to umění zabrat v ten správný moment a zároveň správně.

Jak je vlastně důležitá při lezení psychika?

Já si myslím, že nejdůležitější je dostat se do totálního soustředění. Jenom v tomhle psychickém stavu člověk nemá pochybnosti. V ničem mi nepomůže, když přemýšlím, jestli spadnu, nebo ne. Z mého pohledu mi mysl samotná může při lezení spíše jenom uškodit, nikoliv pomoci. Pokud je člověk nervózní, má pochybnosti, nemůže dosáhnout svého plného potenciálu. A aby lezl na sto procent svého potenciálu, tak podle mého názoru lézt podle intuice. Ovšem jak tohoto stavu dosáhnout vždy, je pro mě záhada. Někdy se to podaří, někdy ne.

Nemáš  tedy nějaký postup, jak se do tohoto stavu dostat záměrně?

Když čekám na závodech, až na mě přijde řada, navazuji se a obouvám si lezečky, tak mám takový trik, že si představuji, kdy se mi v poslední době lezlo dobře. A racionální úvahou se snažím přesvědčit, že když se mi například před týdnem lezlo skvěle, proč by se mi nemělo lézt skvěle i teď. Navíc, když jsem třeba i odpočatější, mám lepší lezečky a nevím co všechno.

Trénuješ to i nějak speciálně, nebo jen při lezení?

Trénuji dostávání se do tohoto psychického stavu v podstatě každým tréninkem. Podle mě není těžké odtrénovat obrovský objem, ale to, co vyloženě odděluje zrno od plev je, kdo má tu motivaci nebo jakousi vnitřní psychickou sílu dát do každého tréninku sto procent. Když někdo leze jenom na osmdesát procent, tak sice odtrénuje, ale nenacvičí situaci, kdy je úplně vyčerpaný a už se mu nechce. Jde o to „vyhecovat se“ a dát  jednu cestu navíc, ještě jeden pokus, udělat ten jeden, dva kroky na totální maximum, když už jsem vyčerpaný. To je to, co mi pak na závodech nebo na skalách pomůže tu cestu vylézt. A často je to jenom o tom udělat ještě ten jeden další krok. Je to v podstatě simulace samotného výkonu a toho požadovaného psychického stavu. Když už je člověk unavený, bolí ho třeba prsty a raději chytne chyt tak, aby ho nebolely a díky tomu neodleze tak kvalitně, jak by mohl. Ale když má psychickou sílu na to dát do toho všechno, vydržet tu bolest a chytnout si to správně – o tom to je. Já jsem po trénincích unavený nejen fyzicky, ale i psychicky.

---

Druhou část rozhovoru s Adamem naleznete ZDE.

---

Pokud chcete být informováni o dalších rozhovorech s lidmi, jejichž příběhy stojí za to znát, sledujte FB stránky Poutník po myšlenkách.